Největší spotřebu mražených krémů má
Dříve pochoutka cĺsařů a králů, dnes k dostání doslova na každém rohu. Pocit příjemného chladu na jazyku, ovocná příchuť zahlcuje chuťové pohárky a dostavuje se pocit mírné blaženosti - to je zmrzlina.
Největší spotřebu mražených krémů má podle statistik obyvatelstvo Spojených států, Nového Zélandu a pak Dánska. O prvenství v její výrobě se dohadují mnozí - budete-li pátrat v amerických zdrojích informací, dozvíte se, že to byli právě Američané, kteří ji uvedli na trh, Italové si budou hájit své a mají zřejmě pravdu. S nároky na primát přispěchají i Angličané, Francouzi a Číňané.
Zmrzlina, nebo šerbet?
V každém případě je jisté, že babylónští vládci si nechávali přivážet z hor sníh, který pojídali ochucený ovocnými šťávami. Stejně činili faraoni nebo římsky císař Nero. Je ovšem otázkou, zda lze prastarou lahůdku považovat za zmrzlinu, nebo šerbet. To samé si prý dopřával čínský císař Tang z dynastie Šang v sedmém století našeho letopočtu. Jisté je, že všichni labužníci byli odkázáni na přírodní zdroje sněhu do doby, než v roce 1550 Ital Blasius Villafranca přišel v Římě nato, že cokoli ochladit pod bod mrazu lze pomocí ledu prosypaného solí nebo ledkem. Na tomto principu pracují dodnes domácí zmrzlinové strojky. Stejně ale bylo potřeba nejdřív si opatřit led, což v teplých krajích bylo záležitostí nákladnou. Na zmrzlině si tedy mohli pochutnávat například francouzský Ludvík XIV. nebo jeho anglicky kolega Karel II., mezi lid prostý se tato lahůdka dostala až mnohem později.
Pochoutka v ulicích
Američané - nutno přiznat - měli na tom svůj podíl. Ruční výrobník zmrzliny, schopný provozu v obyčejné rodině, zde byl patentován v roce 1846, O pár let později si obchodník s mlékem Jacob Fussel povšiml, že v létě odbyt jeho zboží, zvláště pak smetany, klesá a začal zní tedy vyrábět zmrzlinu. Na Světové výstavě v St. Louis v roce 1904 pak spatřil světlo světa oplatkový kornoutek (přišel sním ovšem italsky přistěhovalec Marcioni) a záhy se do ulic měst rozjeli muži v bílých zástěrách s vozíky, na nichž byly chromované poklice ukrývající mražený poklad, a se zvoněním lákali mlsné jazýčky. Mezi světovými válkami spatřil světlo světa i mražený krém „na klacku" a mezi dvěma oplatkami. Zmrzlina se stala nezbytným sortimentem cukráren a v pohárech se šlehačkou, ovocem, čokoládou, oplatkami a třeba likérem, deštníčky a lžičkami také pomíjivým výtvarným dílem.
Dieta neomezuje
Přese všechno je Itálie tím pravým domovem pro zmrzlinu. I u nás se prvním zmrzlinářům podle toho říkalo gelatiéři. Přestože se zmrzlina v zásadě dělí na dva druhy, kdy je základem buďto mléko, nebo voda a ovoce, jejich příchuti je nepočítaně. Kdo zavítá do Říma a navštíví čtvrť u kostela San Giovanni in Laterano, nemůže vynechat obchůdek se zmrzlinou, který už od války provozuje rodina Petriniů. Jejich filozofie je jednoduchá - zmrzlina se skládá z několika procent mléka, cukru a vajec, všechno ostatní je fantazie a invence. Přestože žebříčku oblíbenosti kralují vanilková, čokoládová a jahodová, na výběr jsou zde přes čtyři desítky dalších druhů. Se skořicí, zázvorem, ale pouští se i do zeleninových, nesladkých, které se lépe hodí po masitých hlavních chodech. K dostání jsou zmrzliny pro lidi s dietami - diabetické
Extravagantní Japonci
Japonci měli vždycky tu schopnost převzít vynález či ideu zvenčí a s vlastní pílí ji dál vylepšovat a přetvářet. Tak se stalo i se zmrzlinou. Po autech, motorkách, elektronice i módě se nyní snaží překonat západní kulturu v této výjimečné kulinární oblasti. Na výstavě v obchodní budově Sunshine komplexu Namko Nandža Town v Tokiu lze až do 30. září zmrzlé výrobky spatřit a podráždit si své chuťové pohárky neobvyklými zmrzlinovými příchutěmi. Protože nezbytnou součástí japonské kuchyně jsou mořské produkty, odráží se to i v této nabídce. Je zde zmrzlina z ryb (sanma aisu), chobotnic (tako aisu), olihní (ika aisu), ústřic (kaki aisu), velryb (kujira aisu )‘ ale i třeba z volského jazyka (gijutan aisu) či dokonce basaši aisu - zmrzlina ze syrového koňského masa. Příchutě zeleninové či zmrzlina z kaktusů snad už nikoho nepřekvapí. Podle odborníků má několik druhů šanci uspět i v Evropě.